Antoni Tapies (1923 Barcelona - 2012 Barcelona), "Llambrec Material" - portfolio 12 litografií, 1975

litografie/papír
Velikost: 50 x 37 cm (pouzdro)
signováno v kolofonu
první vydání obsahuje 12 litografií
podepsáno v kolofonu
obsahuje básně Shuzo Takigushiho vydané v japonštině, katalánštině a francouzštině

Životopis
Katalánský malíř, sochař a teoretik umění. Mistr informelního umění. Jeden z nejslavnějších španělských umělců 20. století. Syn Josepa Tapiese i Mestrese, právníka, a Marie Puig i Guerra, která pocházela z rodiny katalánských nacionalistických politiků. Vzdělání získal ve škole Col-legi Alemany de Barcelona. Od roku 1940 v důsledku onemocnění tuberkulózou pobýval dva roky v sanatoriích, kde se v něm probudil zájem o literaturu a umění. Od roku 1943 studoval tři roky práva na barcelonské univerzitě, poté studium přerušil a začal se věnovat malířství. V roce 1954 se oženil s Teresou Barba i Fabregas a měl s ní tři děti: Antoniho, Miquela a Claru. Po celý život žil s velmi krátkými přestávkami v Barceloně. Od samého počátku své umělecké dráhy byl Tapies spojován s moderními uměleckými směry. Svůj první malířský ateliér založil v Barceloně v roce 1946, debutoval na prvním Říjnovém salonu (Salón de Octubre) v Barceloně v roce 1948 a spoluzakládal časopis a hnutí Dau al Set, spojené se surrealismem a dadaismem, které vedl katalánský básník Joan Brossa. V roce 1949 se zúčastnil přehlídky moderního katalánského umění pořádané Francouzským institutem v Barceloně a Salonu jedenácti (Salón de los Once) v Madridu. V roce 1950 uspořádal svou první samostatnou výstavu v Barceloně (Galeries Laietanes) a získal stipendium francouzské vlády na cestu do Paříže, kde se setkal mimo jiné s Picassem a vlivným marchandem a kritikem umění Michelem Tapié. V témže roce se se svým dílem ucházel o cenu Carnegieho institutu v Pittsburghu. V roce 1952 reprezentoval Španělsko na XXVI. bienále umění v Benátkách. V roce 1953 měl první samostatnou výstavu ve Spojených státech (Chicago a New York) a byl oceněn na II. bienále v Sao Paulu. V roce 1955 měl samostatnou výstavu ve Stockholmu a v roce 1956 v Paříži. V roce 1957 získal hlavní cenu na X Premio Internazionale per la Pittura de Lissone v Miláně. V roce 1958 mu byl vyhrazen zvláštní výstavní prostor na XXIX. benátském bienále a získal prestižní ocenění Carnegieho institutu a UNESCO. V roce 1960 se zúčastnil výstavy Nové španělské malířství a sochařství v MoMA v New Yorku. V šedesátých letech již měl pověst jednoho z nejuznávanějších španělských umělců. Kromě mnoha samostatných výstav získal v té době řadu ocenění, mimo jiné v Tokiu (1960), New Yorku (1964) a Mentonu (1966). V 70. letech se zapojil do boje proti frankismu, za což byl krátce vězněn. V 80. a 90. letech realizoval řadu průřezových výstav svého díla po celém světě. Tapies se nevzdělával na žádné umělecké škole. Začínal jako surrealistický malíř ovlivněný tvorbou umělců, jako byli Paul Klee a Joan Miró. Brzy si však vytvořil vlastní styl, který se od geometrické abstrakce a informelu přesunul k trendu, který byl iniciován po druhé světové válce jako výsledek přehodnocení pojmů jako hmota, prach, částice, atom a který sám autor označil jako malbu hmoty (kat. pintura materica). Byl jedním z prvních umělců, kteří začali ve svých obrazech používat materiály, jež nejsou běžně považovány za malířská média, včetně kůže, papíru, mramorového prachu a později, pod vlivem pop artu, i nábytku, aniž by se vzdali tradiční formy obrazu. Experimentoval se strukturou barvy a plátna, používal předměty denní potřeby a na takto komponované pozadí umisťoval jednoduché motivy, jako jsou kříže nebo krucifixy, písmena, čísla a geometrické obrazce, čímž jeho obrazy získávaly symbolický či metafyzický rozměr. Ústřední myšlenkou jeho děl byla rehabilitace materiálů, předmětů nebo pojmů, které jsou obecně opovrhovány nebo považovány za nedůležité či nedokonalé. Často se uchyloval k tomu, že své diváky šokoval jednoduchostí svých výrazových prostředků. Později vytvářel emblematické a neobvyklé sochy zobrazující předměty denní potřeby. K nejkontroverznějším patří projekt osmnáctimetrové ponožky (Mitjó) s dírou v patě, která měla v roce 1990 zdobit Národní muzeum umění Katalánska (MNAC). V důsledku protestů veřejnosti i úřadů byl však projekt pozastaven a musel počkat na prezentaci, tentokrát v Nadaci Antoniho Tapiese, až do roku 2010. Díla Antoniho Tapiese jsou vystavena v nejvýznamnějších muzeích současného umění na světě. Kromě čestných doktorátů na různých univerzitách mu byla udělena řada cen a vyznamenání, mimo jiné: v roce 1981 cena Wolfovy nadace za umění, v roce 1983 zlatá medaile za zásluhy udělená katalánskými úřady, v roce 1990 cena prince asturského za umění, v roce 1993 Picassova medaile udělená UNESCO a v roce 2003 Velazquezova cena za výtvarné umění. Dne 9. dubna 2010 mu španělský král Juan Carlos I. za jeho zásluhy udělil šlechtický titul markýze de Tapies.