Lept, akvatinta, rámováno, 54 x 64,5 x 3,5 cm, signováno a datováno.
Prodejní cena děl Jacka Sroky v aukci: 11 400 PLN, 7 200 PLN, 8 260 PLN.
Jacek Sroka
V roce 1976 začal Jacek Sroka studovat na Fakultě grafiky Akademie výtvarných umění v Krakově. Jako hlavní specializaci si zvolil ateliér mědirytiny Mieczysława Wejmana, dále kresbu u Adama Hoffmana a malbu u Jana Świderského. Tato směsice autorit a různých inspirací mu pomohla zvolit uměleckou cestu, v níž metaforické myšlení a intelektuální analýzu obohatil expresivní, ale vždy barevně citlivou formou. Právě odklon od Akademie však bude příčinou originality jeho raných děl a jejich nespoutané "divokosti", porušující estetické normy. Umělec obhájil diplom v roce 1981 a na akademii zůstal jako asistent v ateliéru hlubotisku a poté v ateliéru mědirytu až do roku 1989. Poté se zapojil do hnutí Nezávislá kultura a navrhoval obálky pro undergroundové publikace.
V roce 1985 se konala Srokova první výstava v Galerii Gołogórski a Rostworowski v Krakově. Od poloviny 80. let spolupracoval s berlínskou Galerií Asperger a varšavskou Galerií grafiky a plakátu. Na konci desetiletí navázal spolupráci s Janem Fejkielem (krakovská Galeria Plastyka, Galerie Jana Fejkiela), která trvá dodnes. V roce 2002 mu byla udělena Cena Witolda Wojtkiewicze. Jeho dosavadní tvorba byla představena na retrospektivní výstavě grafiky a malby, která se konala v roce 2008 v Národním muzeu v Krakově.
Jacek Sroka pozorně sleduje realitu a popisuje ji barvitým a zároveň zvráceným způsobem. Přestože vidění světa a úvahy o pokřivené povaze lidské psychiky, které z jeho děl vycházejí, jsou hořké, jsou oslazeny pastišem a ironií. Autor nahlíží na realitu prizmatem grotesky a krotí ji s odstupem a vrstvami černého humoru. Zdroje tohoto umění a specifičnosti imaginace Jacka Sroky lze hledat především v krakovské grafické škole, pevně zakotvené v tradici Witkacyho a Romana Jaworského. Tato škola čerpala také ze spisů Franze Kafky a předválečného expresionistického divadla, kde se idyla střetávala s hrůzou a patos s vulgaritou a perverzitou.
Již v době studií dodával Sroka satirické kresby do továrních novin Echo Budowy a prozradil tak schopnost kondenzovaného a ironického myšlení. V posledních letech studia na Akademii hledal osobitou formu, která by odpovídala potřebám mladistvé fantazie i době politického kvasu na konci 70. let. Našel ji v silně expresionistickém, deformovaném tvaru, ve figurálních dílech nesoucích nejednoznačné a často mnohovrstevnaté poselství. Nejsou mu cizí sémantické významové hry, odkazy na kulturní dědictví, prolínání různých, často krajně neslučitelných vizí v jednu a překvapování diváka perverzními názvy svých děl. Umělcova tvorba je mnohotvárná, ale jeho primárním tématem vždy zůstává člověk.
Zkušenosti získané kontaktem s grafikou, stejně jako predispozice k malířskému vidění, se v Srokově případě promítají do dvou nezávislých stop uměleckého vyjádření. Autor se věnuje jak leptu s akvatintou, tak malbě na stojanu. Vytváří cykly, k nimž se vrací i po mnoha letech. Vytváří kresby, které jsou sice autonomními díly, ale většinou jde o každodenní poznámky - skici, které využívá v další práci.
Po roce 1981 vzniká Srokova první série obrazů ("Byzantský cyklus", 1981-1984), na nichž jsou na zlatém pozadí zobrazeny perverzní podoby mimo jiné Leonida Brežněva a Felixe Dzeržinského. Šlo o umělcův komentář k paranoidní politické a společenské situaci stanného práva. Zlato jako výraz božského vyzařování a hieratické siluety protagonistů obrazů řadí tyto portréty do řady idolů - současných ikon, s nimiž se malíř vypořádává prostřednictvím výsměchu a zesměšnění. Od té doby si udržuje odstup od jakékoli idealizace - autority a historie, církve a státu -, kterou považuje za jednu z nejvýznamnějších hrozeb pro člověka. Válečný stav se odrazil i v jeho grafikách, jako jsou Třináctá dvanáctá (1982) a 1982 (1985).
Zpočátku autor vytvářel maloformátové grafiky, mezi něž patřil cyklus Kladivo na čarodějnice (1982-1987) - soubor několika desítek černobílých grafik zabývajících se lidským násilím a agresí, vytvořený na základě příručky středověkých inkvizitorů. Tyto grafiky s ostrými řezanými liniemi, které mají blíže ke střepům než k liniím, zobrazují lidi se zdeformovanými obličeji a rozčtvrcenými těly. Umělec opět staví diváka tváří v tvář diagnóze, která se táhne celým jeho dílem: rozdíl mezi "Satanem" a jeho přemožiteli je tekutý a konvenční.
Postupně se agrese zobrazená v grafických dílech mění v sadomasochismus, který doprovází stále ostřeji zdůrazňované erotické téma (grafický a malířský cyklus "Przypadki agenta Tajnej Policji Państwowej", 1984-1987). Díla naplněná ponurou aurou zavádějí diváka do nebezpečných uliček, kde na něj číhají tyrani, policisté a bandité. Autor vytváří plastickou studii strachu. Zobrazuje lidský stav rozkročený mezi potřebou působit utrpení a souhlasem s ním, mezi potřebou vládnout a servilitou. Ostrost sdělení podtrhuje agresivní barevnost založená na silných kontrastech ("Agent 2", 1987), "divoká" forma odvozená z estetiky ošklivosti a programově neobratná kresba. Mučicí nástroje přítomné v dílech, vězení, tajemní muži vystupující ze tmy jsou stafáží příběhu o divokosti člověka a strachu číhajícím v lidské mysli. Postavy z podsvětí a dokonce i z okraje společnosti, které jsou do grafiky vneseny, atmosféru děsivosti a hrůzy ještě umocňují. Vrozený pud sebezáchovy člověka často nachází svou metaforu v siluetě psa - přítele, který se může v mžiku oka stát agresorem.
Přibližně od roku 1984 se forma Srokových grafik zhušťuje, i když se v nich stále ozývá brutální, primitivní ráz. Zpestřuje své kompozice, zavádí plány a s rostoucí zručností vytváří prostor prosycený přemáhajícím strachem ("Bílá Volha", 1984; "Život vyděděnce", 1987).
V dílech z konce 80. let Sroka stále odvážněji přetváří velká existenciální témata i kulturní ikony ve smích a výsměch ("Příchod Venuše do červeného světa", 1987; "Don Giovanni", 1988; "Nymfa", 1989; "Rakevní portrét zdravotní sestry", 1988; "Odaliska", 1989). Častěji také používá výrazné, disonantní barevné kombinace, založené na ostré modři, zeleni a červeni, které umocňují výraz.
V devadesátých letech se expresivita Srokových obrazů zklidnila a autor intenzivněji využíval literární, historické a filozofické inspirace, nikdy však neztratil ze zřetele život ulice a jeho sociální kolorit. Zajímají ho příběhy viděné, slyšené nebo čtené, vše, co podněcuje fantazii - stejně tak tělo svatého Šebestiána jako duše Casanovy a duch eremity. Vytváří komentáře k dějinám ("Člověk trochu podobný Leninovi", 1995) a k Bibli ("Sprcha", 1994). Vycizelovaná, primitivní forma dřívějších let ustupuje vyloženě dekorativním kompozicím. Umělec svádí diváka svou schopností vytvořit iluzionistický tvar ("Salonní obraz", 1993).
Zpočátku používá skromné multiplikace ("Smrt ve vodě", 1990), aby nakonec "rozlil" opakující se motiv po plátně ("Tapeta mučení", 1992) nebo před diváka zavěsil závěs opakujících se nádobíček ("Pět dobrých skutků", 1993; "Dívčí škola", 1993). Tímto způsobem nachází formu pro příběh o paradoxu zla, které je zkroceno a ochočeno opakováním a hmotou.
Sroka vytváří mimo jiné perverzní "vision boardy", které vizualizují fenomén zotročení a rozdělují plátno na jednotlivé sekvence, které popisují velkolepost tohoto jevu ("Barevné aspekty bytí služebníkem", 1999). V jiném výtvarném postupu konfrontuje zdánlivě nesourodé náměty - milence s leteckou invazí nebo příjemné opalování s výhonky viditelnými pod vrstvou písku. To ho zase vede k tomu, aby se díval na to, co je skryté - v zemi, ve městech, v budovách - a vytvářel tajemné příběhy (série "Město", 1994-2002).
V roce 1992 vznikl velkoformátový lept Stavba světa, v němž Sroka čerpá ze zednářských a náboženských motivů a pomocí mystických znaků vytváří apokalyptickou vizi. Již tato grafika vykazuje dalekosáhlou spřízněnost s malířstvím. Obraz bude od nynějška sloužit jako výtvarný předobraz pro tisk, který silně zpracovaný opakuje malířský námět, často převzatý až po letech. Tisk tak získává malířské kvality a stává se jakousi "reprodukcí" malovaného díla. Dominuje v něm barva, zatímco kresba ztrácí svou ostrost a rozhodující prioritu.
Dosavadní barevnou kakofonii autor nahrazuje soubory téměř monochromatických barev a paletu omezuje na dvě barvy ("Červený a růžový obraz", 1994) nebo dokonce na jednu. Stále častěji používá texturně rafinovanou strukturu plátna ("Muž z kopce", 1999), zejména tam, kde vypráví příběhy vzbuzující strach. Sdělení tím nezměkčuje, ale naopak zahušťuje a zintenzivňuje. Podobný přístup používá Sroka i v případech, kdy krásu barev a forem konfrontuje s myšlenkou na konečnou příčinu - smrt ("Smrtka", 1999).
V sérii "Zednářské hřbitovy", vytvořené v letech 1996-2000, provádí autor diváka tajemstvím zasvěcení. Přilehlé kamenné náhrobky viděné z ptačí perspektivy jsou zpravidla provedeny v jednom barevném tónu. I zde barva udává tón interpretace - červenobílý hřbitov se zásadně liší od šedomodrého (1996) nebo hřbitova posetého zelenými cypřiši (1997). Inspirován zednářskou tématikou autor zprostředkovává auru nadpřirozena, která tyto rituály provází ("Zednářský rituální koupací kostým", 1999), ale také zvláštní špatné jméno. Velkou pozornost věnuje Sroka také kabale, alchymii a libertinismu - výkvětům osvícenského myšlení, a zejména zapomenutému francouzskému spisovateli Restifu de la Bretonne, autorovi "Pařížských nocí", barvité, amorální postavě, za všech okolností autentické ve svém libertinismu ("Restif de la Bretonne", 1995).
Po roce 2000 se spektrum autorových zájmů stále rozšiřuje. Autobiografické motivy se mísí s novinářskými, sociálními, historickými a politickými. Sroka se stále zajímá o hluboce existenciální otázky, ale také o oblast zdraví, kulturistiky, správné výživy a volnočasových aktivit. V sérii Symbiotec (2000-2009) jsou leitmotivem otevřené vnitřnosti automobilu ukazující složitý systém trubek a ventilů, do něhož je vepsána lidská postava, dokonale integrovaná do motoru. Člověk závislý na technologii se stává současnou alegorií dobrovolného zotročení. V honbě za blahobytem, posunutý na portálu jako vůz ("Czyżyński kolotoč", 2007), se zdá být tvorem o to tragičtějším, že si nic neuvědomuje.
A i když se v posledních letech Srokova malba přesunula ke studiu malířské materie, nepřestává demytizovat lidskou omezenost. Nachází je všude, především v banální každodennosti ("Naše třída", 2008; "Úvěr na auto", 2010). Znovu a znovu odkazuje na civilizační dědictví ("Don Quijote v kuchyni", 2001; "Noční hlídka", 2007), ale i na populární kulturu (série "Tetování", 2007-2008), do níž vplétá obrazy boxerů, kulturistů, plážových povalečů, trendsetterů v teplákových soupravách nebo Supermana. Sahá po kýči a často balancuje na hraně dobrého vkusu. Ukazuje pauperizaci a bulvarizaci života, divokost zvyků ("Holky z předměstí", 2002), honbu za novinářskou senzací ("Kriminálně-průmyslový obraz", 2002), neslušné a vulgární chování, ale i ty, kteří podléhají tvrdosti civilizační banalizace ("Sausage Party", 2006). Vytváří svérázný katalog triviální existence a zároveň slovník suburbánní subkultury, která stále více ovládá naše životy. Hledá nové výrazové prostředky kýče, sahá po portrétu, včetně skupinového, a často i po jakési žánrové malbě, dávkuje po sobě jdoucí scény svých malířských příběhů jako populární seriál.
V sérii Geronimo (2003-2007) zavádí šupinatou, zrnitou strukturu barvy a pomocí špachtle nanáší její silné vrstvy, aby obrazu legendárního apačského náčelníka dodal prvotní sílu, archaickou moc, s níž se musí potýkat vtěsnán do čtyř stěn malé koupelny. Z autorovy dětské fascinace knihami o indiánech se rodí zralá konfrontace se světem mýtů. Autor se zde vrací ke svým dřívějším úvahám o hranici mezi pachatelem a obětí. V tomto případě je však Geronimo jednoznačně zotročeným hrdinou a několik obrazů o něm je jakýmsi zúčtováním, jakýmsi epitafem.
Sroka se také neustále vrací k budování atmosféry hrůzy ("Situace šestileté dívky", 2003). Autor se snaží vyjádřit strach malířsky atraktivním způsobem a naznačuje, jak těžko se definuje, když se prolíná s naší každodenností. Dalším obohacujícím prvkem Srokovy tvorby je rozstřikování, ba dokonce házení tmavé barvy na plátno ("Černý déšť", 2005) nebo nanášení barvy imitující pěnu ("Pěna", 2005).
V tomto moři motivů nachází autor prostor i pro osobnější zpovědi, jako v sérii "In caso di cattivi odori" (2005-2007), kde neřesti a injekční stříkačky zabodnuté do nohou vyjadřují bolestivé následky malířovy nemoci. Tato série je jakousi exemplifikací pojmu bolest, příběhem o otravném stavu permanentního, ale bezvýchodného mučení. Sroka vytváří záznamy o užívaných lécích, které zobrazuje na plátnech malého formátu ("Autoportrét v prosinci 2009", 2009). Nechybí ani výsměch současnému umění, především trendu tzv. banalismu s jeho fetiši každodennosti.
V sérii Komestyble (2005-2006), která zobrazuje obrazy potravin s připevněnými plastovými mouchami, se autor vyjadřuje ke konceptuálním možnostem umění, včetně umění figurativního. V tomto tématu pokračuje v cyklu Interwencja sprzątacza or koniec malarstwa (2009-2010), kde po období zaplňování a multiplikace ukazuje něco zcela jiného: demonstruje, jak si lze malířsky pohrát s prázdnotou a pojmem nedostatku.
Podrobné informace o výstavách Jacka Sroky najdete v katalogu, který doprovázel umělcovu retrospektivní výstavu v Národním muzeu v Krakově v roce 2008.
Jednotlivé výstavy po roce 2000:
2015 - "Jacek Sroka. Obrazy v břiše Leviatana", Archetura, Krakov;
2014 - "Retrospektiva a perspektivní kresba", Galerie Jana Fejkiela, Krakov; "Farmakologické autoportréty / In caso di cattivi odori", Muzeum farmacie, Krakov; "Observador diurno observador noturno. Gravuras de Jacek Sroka", Centro Cultural CEEE Erico Verissimo, Porto Alegre, Brazílie.
2013 - "Raw Beauty. Etchings by Jacek Sroka", EmArt Gallery, Ridgewood, NY, USA; "Observador diurno observador noturno. Gravuras de Jacek Sroka", Museu Oscar Niemeyer, Curitiba , Brazílie; "Malá záležitost", Galerie Arttrakt, Vratislav, Polsko; "Jacek Sroka. Malá noční hlídka", Galerie současného umění , Wloclawek; "Jacek Sroka. Mechaničtí milenci. Obrazy" Městská galerie BWA Tarnów; "Jacek Sroka. Stavba světa. Grafika", Galerie umění Oko, Krakov
2012 - "Krakovská grafika", Centrum vizuálního umění Tsingua University, Peking, Čína; Výstava v zahradě, Szczawno- Zdrój; "Momentaufnahmen", Haus der Modernen Kunst, Staufen, Německo; "Který svět přežije", Erricson / Himmelberger Gallery, Menlo Park, USA; "Jacek Sroka, několik obrazů", Space Gallery, Krakov
2011 - "Kajakáři z Pinczowa. Obrazy 1987 - 2011", Galerie BWA, Kielce; "Koupací kostým se zednářským rituálem", Galerie BWA, Miejski Ośrodek Sztuki, Gorzów Wielkopolski; "Grafika a kresby", Galerie Mozaika, Teatr Powszechny im. J. Sroka. Kochanowského, Radom; "Útok na soutěž Miss mokré tričko", Městská galerie umění, Zakopané; "Evropa bez Polska", Galerie grafiky a plakátu, Varšava; "Dvacet a něco obrazů, včetně čtyř lázeňských obrazů", Galerie Dom Chemika, Puławy; "Grafika Jacka Sroky",Muzeum Ziemi Lubuszkiej, Zielona Góra; "Buď tlustá, nebo plochá, nebo trochu tlustá a trochu plochá", Galerie BWA, Krosno; "Tapety mučení", Galerie BWA, Piła; "Domácí bomby - malba a grafika", Galerie BWA, Ostrowiec Swietokrzyski; "Nebezpečí města ( 3 ) - malba, grafika ", Galerie BWA , Zamek Książ, Wałbrzych; "Nebezpečí města ( 2 ) - malba, grafika ", Galerie umění, Legnica; "Jacek Sroka , obrazy ", Muzeum Narodowe Ziemi Przemyskiej, Przemyśl; "Nebezpečí města - malba, grafika", Galerie umění BWA, Jelenia Góra.
2010 - "Zásah uklízečky aneb konec malby v devíti obrazech, včetně dvou zrcadlových obrazů", Galerie Artemis, Krakov; "Tetování s Che - obrazy, grafika, kresby", Dom Sztuki, Galerie BWA, Rzeszów; "Noční hlídka - obrazy z posledních let", BWA Galeria Zamojska, Zamość; "Sprzysiężenie kiełbasa", Galerie Arttrakt, Wrocław; "Jacek Sroka - obrazy a grafika", Galerie BWA, Nowy Sącz; "Jacek Sroka. Lepty", Galerie Martha Street Studio ( MPA ), Winniepeg, Kanada.
2009 - "Conscience du temps", Galerie A.del, Lyon, Francie; "Peintures", Galerie Oberkampf, Paříž, Francie; "Painting", Galerie MBWA, Olkusz
2008 - "Jacek Sroka. Malerei aus Polen", Kunstverein Offenburg - Mittelbaden, Offenburg, Německo; "Jacek Sroka . Malba, grafika", Kunst # Stuecke, Galerie fur Mitteleuropaische Kunst, Vídeň, Rakousko; "Jacek Sroka grafika, malarstwo , rysunek". , Národní muzeum v Krakově, Krakov
2007 - "Kresby", Galerie "A", Fakulta architektury, Technická univerzita v Krakově, Krakov, Polsko; "Obrazy", Galerie Asperger, Maulbronn, Německo; "Menschlich", Haus der Modernen Kunst, Staufen-Grunern, Německo; " 87 kreseb", Galerie Fakulty grafiky, Akademie výtvarných umění, Krakov, Polsko.
2006 - "Jacek Sroka , Peintre- Graveur", Galerie Orpheu, Liege, Belgie; "Paintings", Asperger Gallery, Berlín, Německo; "Beneath the surface", Himmelberger Gallery, San Francisco, USA; "The double meaning of landscapes", Tinhorn Press Gallery, San Francisco, USA
2005 - Jacek Sroka, Peintre - Graveur, Musee d'Ussel (grafiky); La Grange (peintures), Ussel, Francie; Schilderijen en Etsen, Galerie Post+Garcia, Maastricht, Nizozemsko
2004 - Galerie Garcia-Laporte, Paříž, Francie; Galerie MMG, Tokio, Japonsko; Don Quijote v kuchyni, Galerie Jan Fejkiel, Krakov; Svět, který nesmí zmizet, Galerie GP, Varšava; Galerie moderního umění Pinxit, Toruň; Tapeta mučení, Divadlo W. Siemaszkowa, Rzeszów; Polský institut, Stockholm, Švédsko
2003 - Galerie MMG, Tokio, Japonsko; Malá galerie, Nowy Sącz; Galerie Na Prowincji, Pcim; "Ironisch-Satirisch", Galerie K. Staufen-Grunern, Německo.
2002 - Cena W. Wojtkiewicze, ZPAP Pryzmat, Krakov
2001 - SOMA (Galerie grafiky a plakátů), Varšava; Galerie ZPAP Sukiennice, Krakov; "Alter Ego", The Project RM, San Francisco, USA; Galerie Mestna, Nova Gorica, Slovinsko; Galerie současného umění, Sandoměř; Galerie Green, Busko Zdrój
2000 - Galerie Jan Fejkiel, Krakov; Biuro Wystaw Artystycznych, Kielce; Galeria Sztuki Współczesnej, Przemyśl; Galeria Na Styku, Chrzanów; Galeria Obecna, Muzeum města Jaworzna, Jaworzno
