NĚMECKÁ ŠKOLA [19. století], Sluha

Německá škola [19. století].

Sluha

technika: olej na cínu

rozměry: 31,5x26 cm/42x37 cm

nesignováno

Kov jako podkladový obraz hrál menší roli než plátno a dřevo a byl používán téměř výhradně v rámci olejové techniky. Nejčastěji se používaly měděné, stříbrné a olověné plechy, méně často mosaz, ocel nebo jiné kovy. Plech se nejčastěji používal jako podklad pro pohřební obrazy, epitafní desky a reklamní obrazy, jako jsou nápisy, ochranné známky apod.

Kovové podklady se používaly také v miniaturní malbě a malbách malého formátu, zejména v 17.-18. století.

Plechové podmalby se vyznačují velkou hmotností, ale při malých formátech mají i své výhody - trvanlivost podkladu, nemožnost negativních vnějších vlivů z rubu a v případě měděných, mosazných, olověných plechů reakce s olejovým pojivem výrazně urychlující schnutí malby.

Umělci pracující touto technikou věřili, že barva lépe přilne k materiálu, který na rozdíl od dřeva a plátna nepodléhá změnám způsobeným vysycháním nebo vlhkostí. Věřili také, že kvalita jasných barev se nezmění, že zůstanou věčné.

Cose piccole - malé obrazy byly stále oblíbenější. Obrazy na mědi přitahovaly sběratele a zakladatele uměleckých kabinetů nejen v Římě, ale i v jiných oblastech Itálie. Náruživými sběrateli byli například toskánští vévodové Francesco I., Ferdinand a Cosimo II. de Medici. Zajímali se především o malby na mědi s mytologickými a alegorickými výjevy. Z Itálie se malba na mědi brzy přesunula do Nizozemska. Mnozí z tamních autorů se s tímto typem malby seznámili během svých cest do Itálie a tyto znalosti využili po návratu domů, například Jan Brueghel starší a Hendrick van Balen. Tyto dovednosti ve velké míře uplatňovali i malíři mladší generace. Mezi jejich oblíbené náměty patřily takzvané "básně", tedy výjevy z antické mytologie nebo starověké historie. Koncem 17. a počátkem 18. století dodávali nizozemští malíři svá díla na německé knížecí dvory v Düsseldorfu, Berlíně a Würzburgu, kde byly virtuózní malby na mědi mimořádně ceněny. Zvláště důmyslnou metodou byla malba na měděné plechy potažené stříbrnou nebo dokonce zlatou fólií. Nádherně třpytivý barevný efekt, patrný zejména na čirých modřích, vizuálně mimořádný, zařadil tato díla mezi vyhledávané, vzácné klenoty ve sbírkách nejnáročnějších sběratelů. Ostatně zlaté a stříbrné povrchy zde byly vnímány podobně jako pozlacená či postříbřená pozadí středověkých obrazů. Zlato bylo symbolem nebe, nekonečna a věčnosti a sluneční záře. Stříbro naproti tomu vyzařovalo chladné světlo, které bývalo přirovnáváno k měsíčnímu svitu.

Měď jako podklad zůstala v evropském malířství po celé 17. a 18. století. Prokazovala odolnost trvanlivého materiálu a stálost, která chránila krásu a zářivost barev. Na rozdíl od maleb na kameni, které se staly lákavou nadějí mnoha umělců v 16. století, splňovala přání, aby dílo přežilo mistra, aby se malba stala věčnou, což většinou splnila.

V minulosti mistři malovali na měděný plech, který jako podklad pro malbu kraloval ostatním kovům až do poloviny 18. století. První malby na kovových podkladech se objevily v 16. století v Itálii. Nejstarší známé z nich jsou od M. Caravaggia.

Měď se vyráběla ručně až do konce 16. století. Později se začal vyrábět válcovaný plech a v roce 1869 byla získána elektrolytická měď. Po očištění od oxidů se vyhlazená měď pokrývá neprůhlednou olejovou maltovinou. Měď je citlivá na mastné kyseliny, proto se na olejomalbě po určité době objevují skvrny. K malování je vhodné používat odkyselené nebo málo kyselé oleje a pryskyřice. Kromě mědi se od 18. století nejčastěji používal železný plech. Nejvhodnější jsou ty, které se vypalují v dřevěném uhlí (ne v koksu), protože méně rezaví. V 19. století se k malování začaly používat pocínované železné plechy, tzv. bílé. Po očištění povrchu od rzi a vyhlazení se plech natře lněným lakem a vypálí nad ohněm. Poté se natře maltou. Povrch plechů by měl mít jemnou mastnotu, protože přilnavost malty je pak větší. Kovové desky se čistí směsí lihu a křídové břečky s malým přídavkem čpavku. Po této úpravě se na opláchnutou a osušenou desku nanese tence rozpuštěná mini barva a následně olovnatá běloba, která vytvoří vhodné pozadí. K základnímu nátěru nepoužívejte makovou ani jinou olejovou bělobu. Plechy z pocínovaného nebo pozinkovaného železa nejsou k natírání vhodné. Nejvhodnějším kovem jako podklad pro lakování je hliník. Hliník je odolný vůči kyselinám, méně odolný vůči zásadám a neovlivňuje zasychání olejových barev. Pomocí eloxování lze hliníkový plech opatřit oxidovým povlakem, který přijímá olejové i kaseinové barvy. Hliník je rozpínavější než železo, proto se nedoporučuje urychlovat schnutí malty a barev přidáváním sikativů. Měl by se používat pomaleji schnoucí olej.