Wlastimil Hofman (1881 Praha - 1970 Szklarska Poreba), Pohled na Mihrab - Hagia Sofia, 1940.

olej, plátno, 48 × 34,5 cm v lehkém paspartování,
sign. a dat. na l. d.: "Wlastimil Hofman/Istambul 1940".

Vystavené obrazy (položky 9 a 10) pocházejí z Hofmanova válečného putování. Umělec s manželkou opustil Krakov 3. září 1939, protože se obával zatčení Němci za pomoc československým uprchlíkům po kapitulaci Prahy v březnu 1939. Prchali na východ přes Wieliczku, Bochnii, Tarnów, Szczucin, Zamość, Pomorzany (kde se ubytovali na zámku Potocki). Jejich cesta vedla také přes Tarnopol, kde "se Hofmanovi setkali s českými legionáři, které znali z krakovských dob (...) a spolu s nimi se vydali do Kvasilova Českého na Volyni. (...) Hofman byl zapsán do seznamu vojáků jako legionář hlášený v Bronowicích 11. července 1939. Následně Hofmanovi spolu se svými vojáky opustili Kwasiłów Czeski a přes Kyjev, Kursk, Rjazaň dorazili do Dranku u Gorkého. Odtud v červnu 1940 odjeli na krátký pobyt do Moskvy a nedalekých Barviček. Poté dorazili do Oděsy, kde se připojili ke skupině "Svoboda", která odjela do Turecka. Z Oděsy se vydali na palubě lodi "Svanetia". Po dvou dnech dorazili do Varny, odtud do Istanbulu" (in: Wlastimil Hofman, Autobiografie, úvod a sestavení: B. Mielczarek, Varšava Neriton 2020, d. 24). V Turecku se zdrželi delší dobu. Hofman toto období využil ke své vášni - malování. Vystavené obrazy Pohled na Mihráb a Mihráb v Hagia Sofia zachycují interiér mešity Boží moudrosti v Istanbulu. Chrám, který sloužil křesťanům téměř 916 let a muslimům 481 let, se rozhodnutím Mustafy Kemala Ataturka v roce 1934 stal muzeem. Jeho jedinečná architektura v minulosti i dnes těší a inspiruje mnoho umělců. V Hofmanově tvorbě jsou pohledy na tento chrám velkou vzácností, neboť v Istanbulu pobýval jen několik měsíců - od 12. listopadu 1940, kdy připlul do Haify na lodi "Varšava". V Palestině zůstal déle, až do roku 1946, kdy se s manželkou vrátil do Krakova. Během tohoto pobytu ve Svaté zemi žili v Haifě, Tel Avivu, Jeruzalémě, Tiberiasu a Jaffě. Výstavy děl z tohoto období se konaly v Jeruzalémě (1941, 1942) a v Britském institutu v Nazaretu (1944) Právě během tohoto válečného pobytu začal umělec trpět tropickou epilepsií. Jak sám napsal: "Pravidelně každý měsíc jsem měl záchvaty spojené se ztrátou vědomí na 24 hodin [u], kombinované s prudkými pohyby a křikem. Dnes jsem hluboce přesvědčen, že tato nemoc byla pro mě Boží milostí, aby se můj duch probudil a já se ještě více sjednotil se světskou pravdou (...). V každém případě došlo k určité změně mého rozpoložení a pohledu na svět. Stal jsem se hladovějším v náboženském smyslu, zkrátka hladovějším po Bohu. "Domine non sum dignus, ut intres sub tectum meum, sed tantum dic verbo et sanabitur anina mea" (lat: "Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale stačí říci slovo a má duše bude uzdravena"). Ano, neochvějně věřím, že by stačilo jediné tvé slovo. Ale přesto všechno se mi zdá, že patřím - Bůh mi odpusť tuto troufalost - k těm, "qui credunt ina nomine bius: qui nan ex sanquinibus, neque ex voluntate carnis, negue ex voluntate viri, sed ex Deo nati sunę", (kteří věří v jeho jméno, kteří se nenarodili ani z krve, ani z žádosti těla, ani z vůle muže, ale z Boha (J 1,12-13). A to jen proto, že jsem v těle, zapomněl jsem na to, a to je přece tak dlouhá doba. Jsem v tvých rukou, Bože, tak si se mnou dělej, co chceš. (Vlastimil Hofman, Autobiografie, tamtéž, s. 33)